Volyňští Češi

Lucuk Vladimír, Štěpán

Ze vzpomínek neteře Slavěny Eliášové - Vladimíra na Dukle jako vojáka 1. čs. sboru zajali slovenští vojáci bojující na straně Němců a následně údajně propustili mimo bojovou linii, kde byl chycen vojáky sovětské armády a jako zrádce poslán do gulagu u města Vorkuta. Panovaly tam velmi kruté podmínky. V zimě teploty klesaly k mínus 60 stupňům a v létě se v okolních mokřinách vylíhlo neuvěřitelné množství komárů. Vladimír stavěl železnici Vorkuta – Kotlas, jejíž stavba si podle některých odhadů vyžádala na každý metr kolejí jeden lidský život z řad sovětských vězňů. Propustili ho až v roce 1953 po smrti Stalina. Dva roky ale ještě žil ve Vorkutě, protože neměl peníze na návrat.„Tátovi posílal dopisy, ale my jsme je vůbec nedostávali. Až potom nám došel jeden zoufalej dopis. Psal tam, aby si pro něj táta přijel. Ale cesta do Vorkuty, to bylo tenkrát něco nemyslitelnýho, takže poslal nějaký peníze a on se vrátil,“vypráví Slavěna Eliášová, která si na návrat strýce dobře pamatuje. „Vypadal hrozně. Lezla jsem pod stůl. Přitom jsem viděla hodně takových lidí, protože tam, když byl hladomor, tak se tam furt courali lidi z východní Ukrajiny a pak z Běloruska a prosili o chleba a trochu mouky nebo cukru, aby nakrmili svoje děti. Na začátku padesátých let to tam bylo hrozný.“ Vladimír nakonec skončil u Černého moře ve městě Nikolajev, kde se oženil s Ukrajinkou Varvarou a narodila se jim dcera. Vysokého věku se ale nedožil a zemřel poměrně mlád na následky útrap z gulagu.